TGIF Yoshi

Týden, kdy mi do herní knihovny spadla doslova kniha. A světe div se, patří k tomu nejpříjemnějšímu, co letos na Switch 2 dorazilo. Yoshi je zpátky po sedmi letech a přináší něco, co jsem od něj upřímně nečekal. Vedle toho LEGO Batman tiše posbíral recenze, jaké by od LEGO hry čekal málokdo, a velkým live service hrám naskakuje jeden velký patch za druhým. Pojďme na to.

Yoshi and the Mysterious Book

🎮 Switch 2 (exkluzivně) | 🗓️ 21. května 2026 | 🏭 Good-Feel / Nintendo | 🟢 Metacritic: 81 | 🟢 OpenCritic: 80 (Strong, 85 % doporučuje)

Premisa zní jako něco, co vymyslelo dítě, a myslím to jako kompliment. Yoshimu spadne z nebe mluvící encyklopedie jménem Mr. E (ano, je to slovní hříčka na „mystery“, a ano, je to přesně ten typ humoru, který od téhle série čekáte).

Encyklopedie je plná podivných tvorů, jenže Mr. E si ani jednoho nepamatuje. Tak Yoshi skáče přímo do jejích stránek a jde je objevovat. Každá kapitola je ručně ilustrovaný svět, kde je hlavní náplní potkávat nové potvory, osahat si je a dát jim jméno. Dojit do cíle je vedlejší. Buď přijmete to, co navrhne Mr. E, nebo si vymyslíte vlastní.

Yoshiho klasický arzenál zůstává, jazyk, vajička, Flutter Jump i Ground Pound. Novinkou je takzvaný Tail Flick, kterým si naložíte tvora na záda a začnete si půjčovat jeho schopnosti. A právě kolem téhle mechaniky vzniká to nejzajímavější.

Levely fungují víc jako malé sandboxy než jako trasa z bodu A do bodu B. Tvorové na sebe reagují, počítá se váha, teplota i čistota vody, a věci se kombinují způsoby, které vás napadnou až po chvíli zkoušení. Recenzent VGC to bez okolků nazval „plošinovkovým Breath of the Wild“ a po pravdě, něco na tom je.

Výtvarně je to celé jedna velká ilustrovaná kniha. Malované textury, tužkové obrysy na vzdálených objektech a záměrně osekaná snímkovost animací, která má evokovat pohyb v dětské obrázkové knížce. Tady se ale recenzenti rozcházejí nejvíc. VGC i Eurogamer mluví o ručně kreslené nádheře, zatímco Nintendo Life si postěžovalo, že v handheldu to vypadá vyloženě bledě. Za sebe říkám: na velké obrazovce mě to bavilo dívat, v ruce už o poznání míň.

A pak je tu ten rozptyl známek, který mě baví skoro víc než hra samotná. VGC dalo plný počet, Eurogamer čtyři z pěti, Giant Bomb taky. Na druhé straně IGN s šestkou z deseti a popisem „nejvíc okouzlující bublinková fólie, co kdy popraskáte, a víc toho není“. Nintendo Life přidalo stejnou šestku s nálepkou „roztomilé, ale nakonec mdlé“.

Vtipné je, že obě strany popisují tu samou hru naprosto přesně. Jen se neshodnou, jestli systémové objevování unese celou plošinovku, když v ní skoro chybí klasická výzva. Yoshiho si tedy užijete jako pomalejší hru o objevování a hraní si. Kdo do něj jde s nadějí na drsnou plošinovku ve stylu Yoshi’s Island, ten se nejspíš dočká zklamání.

Studio, které pokaždé vsadí na jiný materiál

Když se bavíme o Yoshim, většina debaty se točí kolem jediné otázky: je to lepší než Yoshi’s Island? Tahle otázka mě nudí. Recenzenti ji probrali do mrtě, odpověď je stejně „ne“ a navíc míří úplně mimo to nejzajímavější, co kolem téhle hry je. Tím nejzajímavějším je studio, které ji vyrobilo. A to studio se jmenuje Good-Feel.

Good-Feel vzniklo v roce 2005 v Kóbe a u jeho zrodu stáli bývalí lidé z Konami, kteří mají v životopise Castlevanii a Goemona. Začínali na vzdělávacím softwaru pro Nintendo DS, který se mimo Japonsko skoro nikdy nedostal.

Pak je oslovilo Nintendo, ať oživí spící značku, a vznikl Wario Land: Shake It! s ručně kreslenou grafikou. A tady začíná ten vzorec, kvůli kterému o studiu vůbec píšu. Každá jejich velká hra stojí na jednom hmatatelném materiálu. Wario měl kreslený animák. Kirby’s Epic Yarn byl celý z příze (zájimavost: původně to byla jejich vlastní hra s hrdinou jménem Fluff a teprve Nintendo z ní udělalo Kirbyho). Yoshi's Woolly World byl z vlny, Yoshi's Crafted World z kartonu a lepidla, Princess Peach: Showtime! z divadelních kulis. A teď máme Yoshiho z papíru a ilustrace.

Žádné jiné Nintendem podporované studio nemá takhle jasně čitelný rukopis. Vezmou jeden materiál, postaví kolem něj celou hru a přidají přístupnost, u které se nezasekne ani úplný začátečník. Je to autorský přístup v žánru, který se autorství obvykle straní. A když si k tomu přidáte, že soundtrack k Yoshimu podle všeho složila Kumi Tanioka (jméno, které možná znáte z Final Fantasy Crystal Chronicles), začíná z toho být studio, které přitahuje skutečné talenty, ne jen montovnu od Nintenda na klíč.

O to absurdněji vyznívá jeden detail - už zase. Nintendo Good-Feel v marketingu vůbec neuvedlo. Jejich jméno se vynořilo až z titulků hry, dva dny před vydáním si ho všimli redaktoři Nintendo Life a Nintendo Everything. U studia, které předtím dostalo kredit u Woolly World i Crafted World, je to zvláštní krok. Možná nový standard pro druhostranné vývojáře, možná náhoda. Tak jako tak mi přijde škoda nechat tvůrce takhle v pozadí.

A pak je tu větší obrázek, totiž Switch 2 a jeho first-party nabídka. Tu od startu konzole spousta lidí oprávněně rozebrala, že je trochu na vodě. Jenže s Yoshim se začíná něco měnit. Hra má přes osmdesát a není sama. Donkey Kong Bananza i Pokémon Pokopia se drží kolem devadesátky, Pokopia je dokonce nejlíp hodnocený Pokémon v historii. Nintendo jede zhruba jednu velkou hru měsíčně a najednou má v ruce argument, že Switch 2 má důvody k upgradu, který drží pohromadě. Daleko ještě nejsme, pořád čekají Rhythm Heaven Groove, Fire Emblem: Fortune’s Weave i Pokémon Champions bez pevných dat. Ale pokud i tyhle tři dopadnou podobně, bude letošek pro Switch 2 vypadat hodně jinak, než to ještě před půl rokem vypadalo.

Takže ne, Yoshi není lepší než Yoshi’s Island. Ta otázka je špatně položena. Lepší otázka zní, jak je možné, že studio od vzdělávacího softwaru pro DS doputovalo až sem a stalo se jedním z nejspolehlivějších dodavatelů Nintenda. A na tu odpověď se dívá líp.

This post is for subscribers only

Become a member to get access to all content

Subscribe now