Nejsem návštěva

Nemám problém s tím, když si někdo všimne, že jsem Vietnamka. Bylo by zvláštní předstírat, že to není vidět. Mám vietnamský obličej, vietnamské jméno, vietnamskou mámu a v těle dost malých věcí, které jsem zdědila dávno předtím, než jsem pro ně měla slova.

Problém začíná jinde. Ne ve chvíli, kdy si mě někdo všimne, ale ve chvíli, kdy ze mě udělá vysvětlení. Malý kulturní úkol. Milou zvláštnost. Exotickou odchylku od normálu.

A já si pak někdy říkám, že nejsem exotická. Jenom nejsem vaše výchozí nastavení.

Narodila jsem se v Česku. To je věta, kterou umím říct úplně normálně, ale občas ji musím říkat tak, jako bych někomu předkládala doklad. Ne proto, že by byla složitá. Spíš proto, že některým lidem nestačí jako odpověď. Česko je pro mě domov. Ne metafora, ne dočasná adresa, ne místo, kde jsem se náhodou ocitla cestou někam jinam. Prostě domov.

Kdyby mě někdo v Česku neviděl a jen slyšel, nejspíš by ho ani nenapadlo pochybovat. Mluvím česky odmala. Vyrostla jsem tady. Čeština je jazyk, ve kterém se umím hádat, být vtipná, trapná, protivná, něžná i úplně obyčejná. Není to jazyk, který jsem si osvojila jako projekt. Je to jazyk, ve kterém se mi děly první věci.

A přesto někdy stačí obličej a celá samozřejmost se na chvíli zasekne.

Mamin domov je Vietnam.

A tím pádem je Vietnam i něco, co mám blízko u těla. Ne proto, že bych si ho někde romanticky vybrala jako estetiku. Ne proto, že bych si jednou pustila video s rýžovými poli a rozhodla se být hluboká. Mám ho blízko přes mámu. Přes její jazyk, její ruce, její vaření, její únavu, její praktickou něhu, její způsob, jakým člověku připomene, že má jíst, obléct se, přežít a nedělat ze sebe zbytečně problém.

Vietnam miluju. Ale miluju ho přes ni.

To je jiný druh lásky než turistická fascinace. Není čistá, jednoduchá ani dokonale vysvětlitelná. Je v ní hrdost, něha, rozpaky, rodinné historky, jídlo, zvuk hlasu v telefonu, a taky vědomí, že některé věci znám zblízka, i když jsem v nich nevyrostla celá.

Byla jsem ve Vietnamu. A ano, Vietnamci mě tam často berou jako svoji. Aspoň na první pohled. Logicky. Vypadám tak. Moje tvář jim neříká: pozor, zahraniční výjimka. Moje tvář jim říká něco bližšího. Něco známého. Něco, co se nemusí hned překládat.

A pak otevřu pusu.

Nebo se ukáže, odkud jsem. Nebo kde jsem vyrůstala. Nebo jak přemýšlím. Vietnamci dost rychle poznají, že moje vietnamština není úplně „jednoduchá“. Že je trochu poskládaná. Základ mám od mámy, ale hodně jsem pochytila i z komunity. A protože se tady v Česku nebavím jen s Vietnamci z jedné oblasti, ale s lidmi skoro odevšad, moje vietnamština v sobě nese víc stop najednou.

Není to čistá jazyková vitrína. Je to spíš diasporický jazyk z kuchyní, obchodů, návštěv, telefonátů a vět, které člověk chytá za pochodu.

Takže i tam je moje „patřím sem“ pravdivé, ale ne jednoduché. Ne úplně cizí, ale ani úplně hladké. Patřím, ale s poznámkou pod čarou.

V Česku je to často opačně. Tady jsem doma, ale moje tvář to některým lidem neřekne dost rychle. Tady nemusím otevřít pusu, aby už někdo předpokládal, že jsem odjinud. Že čeština bude možná překvapení. Že moje „tady“ bude potřebovat dodatek. Že se mě dá zeptat, odkud jsem, a když odpovím, tak ještě jednou: „Ne, ale odkud opravdu?“

Jako by realita měla druhé dno a já z nějakého důvodu zatajovala pointu.

Nejsem méně doma jen proto, že nevypadám jako něčí představa domácího člověka.

Na té otázce samotné nemusí být vždycky zlá vůle. Někdy je to obyčejná zvědavost. Někdy trapnost. Někdy naučený reflex. Jenže i reflexy něco říkají. Třeba to, kdo je v místnosti automaticky považovaný za místního a kdo musí dodat vysvětlivku.

Já tu vysvětlivku znám. Umím ji říct mile. Umím ji říct rychle. Umím ji podat tak, aby se nikdo necítil špatně. Narodila jsem se tady, máma je z Vietnamu, doma jsme mluvili tak a tak, ano, vietnamsky rozumím, ano, česky taky, ano, byla jsem tam, ano, mám to ráda, ne, nejsem návštěva.

Někdy mě unavuje hlavně to mile.

Protože když člověk celý život slouží jako malá vzdělávací zastávka o vlastním původu, naučí se usmívat dřív, než odpoví. Naučí se předcházet neobratnosti druhých. Naučí se uhlazovat hrany vět, které on sám nevyslovil. Naučí se být přívětivý důkaz, že svět je pestrý, ale ne moc nepohodlně.

A přitom bych někdy chtěla jen existovat bez poznámky.

Ne být zajímavá. Ne být „jiná, ale krásným způsobem“. Ne být důkaz multikulturního obohacení u cizího stolu. Ne být něčí první Vietnamka, která mluví tak dobře česky. Ne být kompliment zabalený do lehkého vykořenění.

Jen sedět, mluvit, mlčet, objednat si kafe, napsat větu, být protivná, být něžná, být unavená, být úplně obyčejná.

Být doma.

Někdy nejde o to, že by se člověk styděl za původ. Spíš se nechce pokaždé stát výkladní skříní. Identita není prezentace na požádání. A domov není odměna za to, že vypadáte dostatečně správně.

Slovo „exotická“ mi vždycky připadalo divné. Má v sobě něco měkkého i násilného zároveň. Zní jako kompliment, ale často dělá z člověka dekoraci. Něco barevného na okraji normálního světa. Něco, na co se hezky dívá, ale co nestojí uprostřed.

Jenže já nechci stát na okraji cizí představy o normálnosti.

Nejsem koření v českém příběhu. Nejsem ozvláštnění skupinové fotky. Nejsem kulturní detail, který se vytáhne, když je potřeba dodat textu trochu barvy.

Jsem člověk, který se narodil tady. S mámou, jejíž domov je jinde. S jazykem, který se mi někdy skládá z více míst najednou. S obličejem, který v Česku některým lidem říká „cizinka“ a ve Vietnamu některým lidem říká „naše“, dokud se neukáže celý příběh.

A možná právě proto vím, že domov není vždycky místo, kde vás ostatní okamžitě správně přečtou.

Někdy je domov místo, kde znáte chodník, i když se na vás někdo pořád dívá jako na návštěvu. Místo, kde víte, jak voní ráno, kam chodí autobus, kde je nejlepší rohlík, která prodavačka je milá jen někdy a která věta v češtině vás umí zranit přesněji než její překlad.

Domov není jen to, kde vás bez otázky přijmou. Kdyby to tak bylo, spousta lidí by žádný domov neměla.

Domov je někdy i místo, které si musíte přestat nechat brát pokaždé, když se někdo zatváří překvapeně, že do něj patříte.

A Vietnam? Ten si taky nenechám brát. Ne tím způsobem, že bych musela dokazovat, že jsem dost vietnamská. Nebudu skládat zkoušku z autenticity před lidmi, kteří si pletou původ s čistotou. Vietnam je ve mně přes mámu, přes rodinu, přes jazyk, přes lásku, přes věci, které se nedají jednoduše zařadit do kolonky.

Česko je můj domov.

Vietnam je mamin domov, který se mě dotýká přes ni.

A já nejsem půlka ničeho.

Jsem celá, jenom ne podle jednoho návodu.

Možná to je na tom pro některé lidi matoucí. Že člověk může patřit víc než jedním směrem. Že domov nemusí být čistá linie. Že tvář nemusí odpovídat představě. Že češství nemusí vypadat jen jedním způsobem. Že vietnamskost nemusí být muzeální předmět, který člověk nosí v sobě bez změny.

Já nejsem exotická.

Jenom nejsem vaše výchozí nastavení.

A možná je načase přestat se tvářit, že problém je v lidech, kteří se do výchozího nastavení nevejdou.